8 věcí, které dokážou rozhodit programátora
Není to člověk z jiné planety, kolem kterého musíte chodit po špičkách ve vzdálenosti několika desítek metrů, ani se ho nemusíte bát zeptat, jak se má a na čem právě pracuje. Existují ale určitá pravidla, která je lepší dodržovat, abyste si pojistili jeho klidný, vytrvalý a soustředěný výkon.
1. Sahání na obrazovku
Možná se to zní nicotně, ale profesionálové, kteří používají počítač jako svůj pracovní nástroj, tohle prostě nesnáší. Výjimkou nejsou ani programátoři. Vepsaný kód na obrazovce počítače sice pro někoho nemusí vypadat až tak přitažlivě, ale může mít stejnou cenu. Je to jako cesta do hlubin programátorovy duše nebo scan jeho nejcennějších intimních partií – mozku. A na ten se prostě nesahá. Zvlášť se špinavými nebo mastnými prsty.
2. Vyrušení
Programátoři nosí sluchátka na uších častěji než ostatní a rozhodně to není proto, že by se s nimi chtěli předvádět nebo vypadali při tom „cool“. Potřebují se soustředit a odprostit od rušivých hluků v místnosti. Pro programátory je na výsost důležité, aby si zachovali konzistenci myšlenkových proudů. Podle odborníků po náhlém přerušení trvá programátorovi dalších 15 – 25 minut, než se opět začne plně soustředit.
3. Jedna maličkost
Zákazníci často přicházejí s úpravou zadání nebo požadavkem na jeho doplnění na poslední chvíli. Považují to jen za maličkost, která přece vyžaduje jen drobné úpravy kódu. A protože i programátor ctí pravidlo „můj zákazník – můj pán“, samozřejmě vyhoví. Následně je zasypáván dalšími a dalšími požadavky na vylepšení, které zaberou neskutečně mnoho času a úsilí. Tom Cargill ve své knize Programátorské perly s trochou nadsázky uvádí, že „prvních 90 % programování zabere 10 % procent času. Zbývajících 10 % kódování pak zbylých 90 % procent času“.
4. Neschopní šéfové
Dobrým manažerem se nemůže stát každý a na jejich výběru si firmy velmi zakládají. Přesto neschopní nebo naopak všehoschopní šéfové existují. Mají pocit, že rozumí odborné problematice lépe než jejich podřízení, kladou nesmyslné lhůty a vyvíjejí nepříjemný nátlak na termíny. Aby povýšili své ego a důležitost, pořádají nesmyslné porady, a když si neví rady, zvou podřízené na zdlouhavá jednání, kde mu svými znalostmi „kryjí“ záda. Programátoři si naopak zakládají na výborně fungující organizaci s jasně vymezenými pravomocemi, určité pracovní svobodě a dostatečném prostoru pro vlastní činnost.
5. Všechno má prioritu
Zpočátku to vypadá dobře, je nastaven plán a procesy s nejvyšší prioritou. Pak přijde požadavek na zpracování nového úkolu s novou nejvyšší prioritou. Vždyť o nic přece nejde, schopný programátor dokáže dělat dvě věci naráz. Nejen, že tyto nové nejvyšší priority programátora rozhodí, ale dostává se do časového presu s úkoly původní nejvyšší priority. Je pak snadné někoho obvinit, že projekt není dokončen včas. Žít ve světě s několika nejvyššími prioritami může být někdy dost ošemetné.
6. Cizí kód
Zadání je jasné: upravit nebo dopsat existující kód. Ne každá práce konkurenčního programátora musí být špatná, naopak ze způsobu kódování zkušenějšího kolegy se lze poučit. Pro mnoho programátorů to je ale černá můra. Každý má svůj styl a způsob myšlení, který se přenáší i do způsobu psaní kódu. A pokud k tomu kolega přistupoval jaksi lajdácky a přitom neponechal žádné komentáře, nastává frustrující nutnost pochopit jeho architekturu. Obrana proti tomu je jednoduchá. Při psaní kódu by měl programátor vždy myslet na to, že kdykoliv jeho práci může někdo převzít, a ten „někdo“ může být docela nebezpečný cholerický násilník, který si ho najde.
7. Rodiče
Ano, patří sem i jeho milující rodiče. Zvlášť když se chlubí svým potomkem ve středních letech známým a sousedům a přitom omluvně krčí rameny: „On dělá něco s počítači.“ Co je však pro programátora úplně nejhorší, když přijede domů třeba na vánoční svátky, těší se vůni cukroví, praskání dřeva v krbu a nebo stavění sněhuláka na zahradě, a přitom je nekompromisně usazen před obrazovku prastarého „chroustajícího“ počítače, aby „vymazal“ ty vyskakující okna, opravil tiskárnu a celkově „ten krám“ zrychlil. A když se přitom bude nudit, může rodičům stáhnout nějakou pěknou hudbu a vypálit na CD. Jakou? To se nikdy neví, může být i moderní, ale hlavně klidná a hezká. Kdo by jim nevyšel vstříc, že.
8. Programování
Je to někdy řehole, vyžaduje určité úsilí, kalich trpělivosti, stojí to nějaký čas a ne vždy se daří. Partneři pak často musí zpoza zavřených dveří pracovny poslouchat podrážděné lamentování typu „Nesnáším programování! Nesnáším programování! Nesnáším programování!“ s často nelichotivými dovětky. A pak to jednoho dne zčistajasna přijde. Ohlušující rána do klávesy Enter, hi-fi soustava na plný výkon a oslavný chorál: „Miluju programování!“
ZS
